Naprosté vytržení z reality

18. prosince 2012 v 18:20 | Gordi |  Na téma...
Na téma... ''Zavři oči a otevři mysl. Co vidíš?''
Možná to nevidíš, ale všem čím dál tím víc sjíždí střecha. To je ruská fráze hodící se k situaci kolem páteční transformace a mé hlavy. Dneska mi totiž svět opravdu lezl na nervy a tak jsem si po škole dal ''menšího šlofíka''.
Opravdu menšího, protože jsem zavřel oči a hned se zase probudil. Vše už ale nebylo tak, jako před chvílí. Nebyl jsem již sám jak na mém patře, tak i v celé místnosti. Přitom mi bylo jasné, že tyto bytosti mi nejsou cizí - tak polovinu z nich znám osobně, další od vidění... čťvrťáci! A jeden z nich už si neváhal zapálit cigaretu, což mi připomíná, že bych si teď jednu po tak dlouhém spánku dal také, zamyslel se, a pak to dopsal . . .
''U mě se nemůže kouřit!'' řekl jsem mu a ten mi se slovy ''Tak to sorry, tady máš,'' podal cigaretu, o které jsem si najednou nebyl úplně jistý, jestli vlastně hoří, nebo ne. Už mi bylo jasné, že se mnou něco není v pořádku. Pořád jsem se probouzel do čím dál tím zvláštnější podoby našeho příbytku. Když jsem se probudil podruhé, byla naprostá tma, kde nikdo tu nikdo, tak jsem se podivným Assassin's Creed style došplhal k záchodu. Na cestě zpátky mě čekalo prazvláštní překvápko, když se ze stínů vynořili ti samí lidé (ti samí? wait for it...). U stěny, kde nyní třeba stojí skříň s přilepenými krabičkami, najednou stálo hypermoderní akvárko a skříň s nekonečnými sloupy krabiček od cigaret. Začal jsem se ptát, kde se tu ti lidé vzali, když jsem narazil na jednoho z nejlepších kámošů a kupodivu také na pár třídních intelektuálek. ''Taky se cítíte tak divně?'' ptal jsem se pořád dokola, načež ten kámoš někam odběhl a intelektuálky jen zírali do prazvláštního zrcadla (které tu samozřejmě nebylo) tvrdíc, že jo. ''Shit just got real'' pomyslel jsem si, když jsem v zrcadle viděl úplně jiné odrazy, než by v něm ve skutečnosti byli. Bylo mi jasné, že sním, a také to, že někdo pořád odchází a přichází. Jen tak jsem skočil z okna a vydal se na chodby našeho činžovního domu. Možná už nebyl činžovní. Na šílených chodbách jsem míjel další a další lidi a hlavně psychopatického souseda s obrovskou bouchačkou v ruce, který se všem pletl do cesty. Mínil kvůli něčemu oddělat svojí přítelkyni, ale čekal, až vyjde z blízké posilovny. Mezitím si krátil čas vyhrožováním kolejdoucím, že by je mohl klidně oddělat, ale to mě netrápilo. Ničeho jsem se nebál, zároveň jsem mu nemohl uhnout. ''Můžeš mi prosímtě dobít zbraň?'' Ignoroval jsem ho a ploužil se dál nekonečnými chodbami, až jsem se ocitnul v nějakém obchodě s oblečením na Andělu. Netušil jsem, jak jsem se tam proboha dostal a jak zpátky. Viděli jste Počátek? Teď už chápu ty bludiště. Nicméně zpátky mě dopravila všudypřítomná lanovka. Doma jsem opět narazil na toho kámoše, který mi jen podal mobil se slovy, že je to Josef (můj další kámoš). Co mi to ale podal?! Balíček hracích karet! Dal jsem si je k uchu a skutečně: ''Čau, kde jsi? Říkals, že pojedem do Českého ráje a já už tu čekám půlhodiny!''
Obsah jeho vět mě ale nezajímal tolik, jako jakýsi ''mobil jiné reality'' s dotykovým displejem ve stylu starých Nokií, přes který promlouval. Pak jsem se snažil toho původního kámoše přemluvit, že je to jen sen, a přímo před ním jsem vzlétl do oblak. Nevím, jestli to zafungovalo... Poté jsem pozoroval můj ''pokoj jiné reality''. Zaujali mě především dvě velké dospělé kočky - jedna bílá a druhá černá. Ve skutečnosti totiž máme černobílé kotě. Na návštěvu se stavila i má třídní profesorka.
Pak jsme zničili hobití dveře od wc a dál nic.
Tenhle tříhodinový sen měl tolik detailů, že by si je snad nezapamatoval ani člověk s fotografickou pamětí, natož já. Já si vlastně ze svého života nepamatuji skoro žádný sen, proto má tento pro mě takový význam. Na vlastní ''mysl'' jsem zažil můj příbytek ve stejné datum, ale v jiné realitě. Naprosto ujeté realitě, musím říct, kde naši nekonečně rozhádaní sousedé to myslejí opravdu vážně, nejlepší kámoš pořád něco řeší, mobil je z papíru (a dá se rozložit až na cca 30 tenkých částí), naše kočka se rozdvojila, z Anděla se k nám do bytu dá dojet lanovkou, a mí přátelé-nepřátelé mají děsivý smysl pro humor. Z mého bytu je jakýsi hypermoderní klub, kde červená pohovka nic neznamená.

Nedovedu si to všechno vyložit jinak, než že atmosféra kolem pátku houstne a to zatraceně hustě.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.